Dnes ráno jsem byla vzata do očistce s Presvětou Pannou a Andělem. Přišli jsme k zřícené budově.
Presvátá Panna řekla: „Než vejdeme dovnitř, vezmi si s sebou tento plášť. Ochrání tě.“
Podala mi světle modrý saténový šál, podobný přikrývce. Opatrně jsem si ho přehodila přes levé rameno.
Řekla: „Pojď se Mnou, ukážu ti něco a uvidíš, že tvé utrpení není marné. Pojď a podívej se, pro co trpíš.“
Vstoupili jsme do této hrozivě vypadající a depresivní budovy. Podlaha nebyla, jen sutiny. K mému šoku tam byly hromada za hromadou svazků oblečení.
Otočila jsem se k Presváté Panně a zeptala se: „Kdo sem to všechno to oblečení zabalil?“
Odpověděla: „Duše v této budově byly tak vázány na materiální věci světa, že tyto svazky nosily s sebou.“
Nejdříve se k Presváté Panně a mně blížila malá skupinka lidí, když se najednou z této malé skupinky objevily zástupy lidí, stovky jich tam byly.
V úžasu jsem si pomyslela: ‚Kde se to všichni vzali?‘
Hlouběji uvnitř byl stůl s uvařenými rybami. Duše ryby grabaly a jedly je. Byly velmi hladové.
Řekla jsem jednomu z mužů: „Buďte prosím zdvořilý – je tu mnoho lidí. Proč berete všechny ty ryby?“
Odpověděl: „Jsem tak hladový. Nic mě nenasycí.“
Náhle se k mně zprava přiblížil malý muž, objal mě přes ramena a prostě se začal se mnou chovat.
Otočila jsem se k němu a řekla: „Promiňte — to se mi nelíbí! Sundejte zku ze mě!“
Řekl: „Chci, abys mi pomohla.“
Řekla jsem: „Pomůžu vám i bez toho, abyste se mě držel.“
Pustil mě, ale neodšel daleko. Byl stále nablízku.
Pokračovali jsme v cestě ruinami, jen samy ruiny, tak hrozné. Bylo těžké jít, protože tam nebyla žádná rovina.
Zeptala jsem se: „Presvátá Matko, odkud jsou?“
Odpověděla: „Vidíš ten zástup lidí, kteří zde čekají. Všichni zemřeli v nepokaně a nemohou jít k mému Synovi, dokud jim není pomáháno a nejsou vykoupeni. Vidíš své utrpení — to jim pomůže.“
Ve čtvrtek večer (2. července 2026) se můj pokoj naplnil dušemi, které zemřely při zemětřesení ve Venezuele. Mluvily ke mně španělsky, což jsem nerozuměla.
Zeptala jsem se Anděla: „Jak vědí, že zde bydlím?“
„Neboj se,“ řekl, „jsou k tobě vedeny.“
Můj pokoj byl plný duší. I můj stínidlo lampy bylo od nich černé. Všichni zemřeli při venezuelském zemětřesení. Všechny jsem pokropila svěcenou vodou a odevzdala je našemu Pánu Ježíši.
Dnes jsem i v kostele, před zasvěcení, viděla tmavý opar plavit se pár metrů nad sbohem na druhé straně. Byly to duše čekající na osvobození. Viděla jsem jejich lidské rysy.
Řekla jsem: „Pane Ježíši, nevím, kdo jsou, ale vím, že jsou to duše. Nabízím je pod svatým křížem na oltáři. Prosím, buď k nim milosrdný.“
Takže pomalu, pomalu mrak duší začal být stále jasnější a jasnější, dokud jsem je už neviděla. Cítím se jako magnet pro tyto duše. Čím více jich ke mně přichází, tím více trpím.